Marta Kottová aneb dokument Sladké nic mezi dětskou hrou a smrtí

Marta Kottová (*22. 2. 1929)

Dokument: Sladké nic – mezi dětskou hrou a smrtí

Paní Marta Kottová vyrůstala v Praze Na Maninách spolu s matkou, otcem a bratrem. První až pátou třídu vychodila na Masarykově škole. Poté musela školu opustit, Židé měli zákaz chodit do škol. Marta Kottová měla psa Mikinu. Jednou šli spolu po ulici, kolem prošel německý voják, na kterého Mikina z ničeho nic zaútočila. Nejspíš vycítila, že se blíží nebezpečí. Po roce 1939 se doba pro Židy velice zhoršila. Byla vyhrazená doba, kdy mohli Židé nakupovat (od 15 do 17 hod.), museli odevzdat všechna zvířata, co vlastnili. Všichni lidé měli proti „ nim “ (Židům) různé výhrady, smáli se jim a ponižovali je. Maminka jí jednou řekla, pokud se jí budou lidé smát, že je Židovka, ať odpoví: „Ty jsi Křesťan, já jsem Žid a polib mi prdel!“ Bohužel i na Kottovi se dostavilo. Do Terezína si mohli vzít pouze 50ti kilový kufr. Vyráběli ho z látky, aby nebyl tolik těžký a mohli si do něj dát více věcí. Peníze rolovali do ruličky a dávali do vyvrtané díry v holi. Každý si vzal něco velice blízkého, co mu připomínalo domov. Paní Marta Kottová si s sebou vzala knížku Dášenka. Při odjezdu se velice bála, protože vše opouštěla.

Terezín sloužil jako židovské ghetto, odkud se Židé postupně rozváželi do jiných koncentračních táborů. Marta Kottová už v Terezíně byla odloučena od svých rodičů. Byla v dětské části. K obědu dostávali nahnilé vařené brambory, někdy i s hořčicovou omáčkou. Jedenkrát týdně měli knedlík. K večeři vyfasovali na týden chleba spolu s margarínem, solí a paštikou. Děti dostávaly i mléko, spíše bíle obarvenou vodu. Z toho tvořily tzv. „Sladké nic“, vyšlehaná sladká pěna ze tří lžiček mléka, která se těšila velké oblibě mezi dětmi. Děti tuto pěnu lízaly, a proto jim i déle vydržela. Pokaždé, když někdo slavil narozeniny, chleba se schovával a dělal se z něho dort. V takto velkém prostoru a bez pravidelné hygieny se hodně šířily nemoci. Např.: tyfus, spála, žloutenka či dokonce encefalitida. Paní Marta prodělala každou nemoc. I přes velký zákaz učily různé židovské ženy děti psát, číst a počítat. Avšak, kdo byl při učení přistižen, byl na místě zastřelen. Po delší době se paní Kottová dozvěděla dvě špatné zprávy. Zaprvé byl její bratr zavřen a zadruhé měla být transportována, spolu s rodiči do Osvětimi. Proběhlo 43 transportů. Ve vagónech cestovali 3 dny. Uvnitř každého vagónu byl jeden kýbl, kam každý dělal svou potřebu. Paní Marta vychytala dobré místo u okna, kde měla stálý příjem čerstvého vzduchu. Musela však kýbl s potřebou vylévat ven.

Osvětim sloužil jako koncentrační tábor, později byl na druhé straně města vybudován rozsáhlý vyhlazovací tábor. Kottovi sem dorazili po třídenní cestě vlakem z Terezína. Z vagónů je vymlátili. Paní Marta nevěděla, že vidí naposledy svoje rodiče. V Osvětimi jí bylo už okolo 14 let. Ze začátku při pohledu na kupy mrtvých těl naházených na sebe nebo visících v drátech, jí bylo špatně. Po čase už to nevnímala a smrt už nebrala tak, jak v normálním životě. Na záchod chodili pouze na latrínu. Svlékli je, nastrčili na prkno s otvory a zespoda je holí mlátili. V táboře se také nacházely 4 plynové komory s krematorii a pece. Denně bylo možné zavraždit a spálit až 10 000 lidí. Paní Marta Kottová vyvázla před smrtí. Nepamatovala si, jak dlouho v Terezíne a v Osvětimi byla. Když se vrátila domů do rodné Prahy, setkala se i se svým bratrem, se kterým se naposled viděla v Terezíně. Byl to ten nejhezčí návrat domů.

Paní Marta Kottová se nyní živí přednáškami o holocaustu. Dostala i vyznamenání za zásluhy o stát v oblasti výchovy od prezidenta České republiky. Často z humoru tvrdí, že ráda cestuje. Hitler jí to umožnil.